Podle zapojení diody rozlišujeme demodulátory sériové (obr. 14) a paralelní (obr. 15).
V obou případech dioda funguje jako usměrňovací ventil, který propouští pouze jednu půlvlnu přicházejícího signálu AM. Dioda by měla mít co nejmenší prahové napětí, minimální kapacitu, co nejmenší odpor v propustném směru a co největší odpor v závěrném směru.
U sériového demodulátoru na obr. 14 se signál AM dostává na diodový usměrňovač z vazebního vinutí zatěžovacího rezonančního obvodu posledního stupně vysokofrekvenčního zesilovače. Překročí-li tento signál prahové napětí diody UD0, dioda se jím otevírá a propouští proudové impulsy do integračního kondenzátoru Cvf, jenž je vybíjen zatěžovacím rezistorem (jeho část může být tvořena vstupním odporem následujícího nízkofrekvenčního zesilovače). Velikost kondenzátoru Cvf smí být pouze tak velká, aby nebylo znehodnoceno výstupní napětí (při extrémně velké kapacitě by na výstupu demodulátoru zůstala pouze stejnosměrná složka). Je též zřejmé, že vstupní napětí demodulátoru musí být značné, aby při funkci nevadilo prahové napětí diody UD0.
U paralelního demodulátoru na obr. 15 se signál AM dostává na diodový usměrňovač z vazebního vinutí zatěžovacího rezonančního obvodu
posledního stupně vysokofrekvenčního zesilovače (vazební vinutí má oproti cívce laděného obvodu daleko méně závitů s ohledem na
celkové tlumení rezonančního obvodu) přes vazební kondenzátor C, který se v jedné půlvlně AM signálového napětí nabíjí
a v druhé půlvlně opět vybíjí přes zatěžovací odpor, navázaný přes integrační člen Rvf,
Cvf. Na výstupu demodulátoru se tak podobně jako v případě sériového diodového demodulátoru
objevuje napětí nesoucí potřebnou informaci uω. Integrační obvod nesmí mít příliš velkou časovou konstantu,
aby nedošlo ke ztrátě informace (při příliš velké časové konstantě by se na výstupu objevilo pouze stejnosměrné napětí,
úměrné velikosti přiváděného signálu).
Uvedené zapojení má výhodu v teplotní kompenzaci posuvu ohybu charakteristiky diody s teplotou.